Scénárista Tomšů: „Sranda se dá dělat skoro ze všeho.“

Detektivní komedie Slavíci z Madridu, pohádka o Líném Kubovi nebo Obecně prospěšná strašidla. Všechny tyto hry, jejichž autorem je scénárista Petr Tomšů, znáte v provedení Blučinského ochotnického spolku. S autorem, který publikuje své hry na webu a nechává je ochotníkům zdarma, jsme se spojili a zeptali se jej třeba na to, zda počiny ochotníků sleduje, nebo co je pro něj největší odměnou.

Vaší nejnovější hrou je komedie Šéf na kmíně. Už si našla svoje ochotníky?

Mám štěstí na poctivé divadelníky, kteří mě informují, kdy, kde a jakou moji hru chtějí hrát. Takže vím, že Šéfa na kmíně už hraje, nebo zkouší sedm ochotnických spolků.

Scénáře nabízíte volně k produkci ochotnickým souborům. Sledujete potom, jak si herci s dramatizací hry poradili? A liší se jejich ztvárnění od vaší představy?

Někdy ano. Pokud dostanu odkaz na video nebo mi záznam pošlou přímo, tak se podívám. Někdy jen na kousek, jindy na celé představení. Dramatizace se od představy liší velmi. Ono to jinak ani není možné. Poprvé to byl šok, ale už jsem si na to zvykl. Většinou jsem příjemně překvapen a nejraději mám, když slyším, jak se lidé v hledišti smějí. To je asi ta odměna, o kterou mi jde.

Která hra je mezi ochotníky nejoblíbenější?

Je to hra Zase ti tupitelé. Ta měla už přes padesát premiér po celé republice. Tam si opravdu sedlo to téma s prostředím, kde se většinou hraje, a sice na malých obcích, kde se řeší velmi podobné problémy. Ale už jsem bohuželzaznamenal i hlasy divadel, které by Zastupitele chtěly hrát, ale bojí se, co by na to řekl starosta. To nevím, jestli se mám smát nebo plakat.

Na svém webu píšete, že největší odměnou pro vás je, když vám po uvedení hry ochotníci napíšou, jak to dopadlo. Tak jak to většinou dopadne?

Tak to víte, že mi nepíšou „Vaše hra propadla na celé čáře, byla to hrůza, nikdo se nezasmál.“ Většinou se dočtu, že hra měla úspěch, zhlédlo ji tolik a tolik lidí a všichni se bavili. No, budu jim raději věřit.

Kde berete inspiraci? Někdy mám pocit, že vycházíte z reálných situací.

Inspirace jsou různé. Třeba moje práce. Dělám ajťáka na městském úřadě, takže například moje hra Zase ti tupitelé vyloženě vznikala na dlouhých zasedáních zastupitelstva, kterých jsem se musel jako IT podpora zúčastňovat. Z politiky vychází i Obecně prospěšná strašidla a troškou satiry vlastně okořeňuji každou svou hru. K pohádkám mě zase inspirovaly mé děti. Co se týká postav, trošku si ulehčuji práci a většinou použiji už hotové postavy. Když například potřebuji do nějaké hry vzteklého nabručeného protivu s funkcí, vzpomenu si třeba na pana Nárožného z pohádky S čerty nejsou žerty a mám vystaráno. Vtip je v tom, že herci to neví, takže stejně vytvoří postavu úplně jinou. Ale mám i pár postav odkoukaných z reálného života. Někdy prostě narazíte na zajímavé typy.

Jak dlouho vzniká jeden scénář?

Ideální doba je čtyři měsíce až půl roku, s tím, že napsanou hru pak na měsíc odložím a poté se k ní vrátím a piluju do konečného výsledku. To je ovšem ideální stav, tak se mi to povedlo třeba u Krakonoše a Trautenberka nebo u Best in Covid. Ale třeba Šéfa na kmíně jsem měl rozepsaného několik let. Vždycky jsem se někde zasekl, něco mi nefungovalo a než se trápit, strčil jsem hru do šuplíku a vytáhl třeba po roce po dvou. A hru, co právě dopisuji, jsem také téměř na rok musel odložit, nevěděl jsem co s ní. Jinak postup psaní je vždy stejný. Nejprve námět, potom postavy, vymyslet dějové linky a rozepsat si osnovu do jednotlivých obrazů. No a pak už jen psát a psát a psát, dokud není hotovo.

Čte někdo vaše hry před publikováním, nebo si do toho nenecháte mluvit?

Za B je správně. Moc si do toho kecat nenechám. Ne, že bych psal tak dobře na první dobrou, ale mám nějakou představu a úplně se mi nechce ji obhajovat před někým jiným. Byť uznávám, že by to třeba někdy bylo ku prospěchu věci, ale asi by mě to pak moc nebavilo.

Napsal byste s odstupem času třeba nějakou hru jinak?

Nejenže bych je napsal jinak, ale já využívám toho komfortu, že jsou k dispozici online na mých stránkách a já je přímo předělávám. A dělám to dokonce programově. Jednou za čas si vezmu nějakou svou hru, kompletně si ji prostuduju a předělám. Někdy jde o větší zásahy, někdy jen přidám pár vtipů a vyhodím zbytečné věty, ale ta hra se pořád vyvíjí. Takže doporučuji divadlům, kdyby chtěli po letech oprášit nějakou mou hru, ať si stáhnou z webu aktuální verzi. Je to asi neobvyklé, ale nepřišel jsem na žádný důvod, proč to nedělat.

Věnujete se různým tématům. Je ale nějaké, do kterého byste se nepustil, máte nějaké hranice? A má divadlo vůbec nějaké hranice?

Sranda se dá dělat skoro ze všeho, i ze smrti. Nedá se ale dělat z cizího utrpení. Na to jsem byl vždycky opatrný. Nedělám žádné velké umění, všechno jsou to komedie, které mají úkol rozesmát lidi. Na hlubší témata jsou jiní autoři. A pro sebe mám ještě jednu hranici – nechci lidi urážet. Takový humor nemám rád, raději se snažím, abych na negativní věci upozornil takovým způsobem, že se mu zasměje i ten dotyčný, kterého se to třeba týká. A možná mu i leccos dojde.

Máte mezi scénáristy nějaký vzor?

Vyrostl jsem na Cimrmanech, takže Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak určitě, včetně jejich filmů. Na jejich tvorbě je kouzelné to, že ty filmy a hry můžete vidět stokrát a pořád se smějete stejně, ba se na ty vtipy přímo těšíte. A přitom to není žádná lidová řachanda, ale inteligentní humor, který nikoho neuráží a pobaví jak děti, tak i starší ročníky. Toho bych chtěl někdy dosáhnout. Ale není to jednoduché, prakticky je to jeden skeč za druhým, jednotlivé skeče mají svou pointu a jsou poskládané tak, aby to dávalo smysl a rozvíjely děj.

Na gymnáziu jste prý pochopil, že psaní není pro vás, jak se to projevovalo?

To se projevovalo především tím, že jsem na všechny slohovky dostával čtverky a pětky. Včetně maturitní slohové práce. Jak moc jsem chtěl, tak mi to nešlo. Proč jsem chtěl? Asi proto, že jsem hodně četl. V knihách jsem ležel od rána do večera, četl všechno, hlavně dobrodružné a sci-fi knihy a v nějakém okamžiku už pouhá konzumace nestačí, chcete ty světy vytvářet také. Naštěstí se v devadesátých letech objevil internet, v roce 1997 už jsem měl své stránky, a tak jsem mohl začít tvořit. Na svůj web jsem postupně nasázel několik set článků a dá se říct, že jsem se vypsal. Prostě jsem talent nahradil tím, že jsem to do sebe natloukl.

Kdy jste napsal svoji první divadelní hru?

V roce 2012 slavila obec Provodov šest set let od první zmínky a tamní ochotníci mě požádali o napsání scénáře nějaké hry, která by se týkala obce. Rok předtím jsem pro ně napsal jednu krátkou scénku, tak si asi mysleli, že to zvládnu. Sedl jsem si a napsal jsem komedii ze středověku Rytířova dcera. Úspěšně ji uvedli a reprízovali po okolí, tak jsem jim přidal další hru Zase ti tupitelé. A když i u té skončilo reprízování, přišlo mi líto, že už ji nikdo nikde neuvidí, tak jsem nějak přišel na nápad ji dát na internet k dispozici ostatním ochotníkům. No, a když už byl web, tak proč bych nezkusil napsat další hry. A už se to nějak rozjelo.

Dříve jste se věnoval i politické satiře. Proč ten přechod k divadlu?

Politickou satiru jsem na svém webu strach.cz jel s občasnými přestávkami dál, myslím až do roku 2020. Problém je v tom, že volného času má člověk omezené množství a čím je starší, tím pečlivěji plánuje, čím ho vyplnit. Politická satira je instantní zboží. Teď se tomu lidi zasmějí, za týden o tom neví. Kdežto divadelní hra se může hrát roky a lidi se jí budou roky smát. Navíc psaní není můj jediný koníček. Hraju na kytaru v bigbítové kapele, chodím na túry, pořád rád čtu, takže zákonitě musím něco omezit.

Vy jste konec psaní politické satiry zdůvodnil také takto – cituji – „Články ze Strachu se bohužel přelily do běžné politiky. Kdykoliv jsem vymyslel nějakou bláznivou situaci, absurdní rozhovor, druhý den mi v politické praxi ukázal, že to bylo ještě hodně slabé kafe.“ Je podle vás politika v Česku v takovém stavu, že už je vlastně sama satirou?

Ano, to je myslím přesné. To, co se děje dnes v politice, by bylo před pár lety nemyslitelné. A tím nemyslím korupci, krádeže, protekce, trafiky. To všechno bylo, je a bude pořád. Myslím vyjadřování politiků ve veřejném prostoru, to je něco, co mi hodně vadí. Taky se mi zdá, že dříve se politici vůči omezenosti, blbosti a hloupým názorům snažili vymezovat. Teď je vyhledávají, jdou jim naproti, využívají je a tím bohužel podporují. Pak si takový člověk myslí, že má na svou hloupost nárok. Ale jak pěkně napsal můj oblíbený spisovatel Terry Pratchett – nikdo nemá právo být hloupý.

Snese politickou satiru divadlo?

Aktuální satira se do ochotnického divadla moc nehodí. Než ji napíšete, než si ji někdo najde a nazkouší, tak už je téma pryč a v politice se řeší něco úplně jiného. Není nic staršího než včerejší zprávy. Jedinou výjimkou byla hra Best in Covid, kdy tady za pandemie probíhalo takové absurdní divadlo v přímém přenosu, že to stačilo pouze hodit na papír. A toho byla škoda nevyužít, aby se nezapomnělo. Politická satira se ale určitě hodí do divadla, které má své stálé publikum někde ve větším městě, kde stihnou hru napsat, secvičit a odehrát pro co nejvíce lidí v relativně krátkém čase. Takové, kdyby se našlo, klidně pro ně sem tam něco napíšu. To by mě i lákalo.

Máte za sebou řadu úspěchů – vlastní knihu, ocenění Křišťálová lupa, nominace na cenu Magnesia litera… Co bude dál?

Ano, splnil jsem si sen a napsal knihu pro děti s názvem Vesmírní pytláci. Je to samozřejmě dobrodružné a humorné sci-fi. Tak s ní teď mám jediný plán, aby se dostala k co nejvíce čtenářům. Co se týká divadla, jak jsem zmínil, dopisuji další hru. Název ještě nemám, ale opět jde o komedii, takže divadla i diváci se můžou těšit. Vlastně mám jediný plán – psát a psát dál. Ať mají divadla co hrát a diváci se čemu smát.


Zkrácená verze tohoto článku je dostupná v Blučinském zpravodaji 2024/01.